neděle 6. května 2018

Kamenka vs. Brno - střed

Na Kamence bydlím tři roky, v podnájmu a nemám tu trvalé bydliště. 

Že se chystá stěhování lidí z ubytovny z nějaké Šámalovy do objektu bývalé LDN tady na kopci, a že je to zase jedno z těch velkých témat, co se skoro v pravidelných intervalech v souvislosti s Kamenkou objevují, jsem zjistila na FB profilu Martina Freunda. Že probíhá nějaká kampaň proti, že jsou toho plné noviny, že po Kamence obchází přízrak Straky, který mámí z lidí podpisi na petici, že se chystá setkání na zahrádce Duck baru, kde by nasraným obyvatelům kolonie ukázali i jiný pohled, ...

Snažit se zpětně zrekonstruovat, co všechno se člověk mohl v souvislosti s touto aférou dočíst a doslechnout, je předem ztracený boj. 
Mě zaujala Petice za zachování genia loci na Červeném kopci a v Kamenné čtvrti, na nástěnce naproti Ducku. Resp. jen podpisový arch, text petice se měl nacházet na první straně, kterou asi někdo někam odnesl. Chyběla dost dlouho. No, nepodepiště papír za zachování genia loci tak hezkého místa jako je Kamenka! Hlavně když si nemůžete přečíst, že to vůbec není petice za něco, ale proti nečemu úplně jinýmu. Mimochodem, prý ji podepsalo už na 1000 lidí (a my tady máme mít 700 obyvatel). Já ji nepodepsala, ale možná řada takových náplav, jako jsem já, ano. Plus lidi z okolí, lidi, co sem rádi chodí na procházky a nejspíš taky hodně lidí, kteří s tím nemaj vůbec nic společnýho. 

Pan Straka prý s místníma měnil podpisy za panáky Diplomatica a piva. Smutně musím konstatovat, že mě nikdo nic nenabízel. Ale jednou jsem viděla muže v černém, takovej typ trochu jak svědek Jehovův to byl, jak na ulici oslovuje sousedy, aby podepsali. Zrovna v tu chvíli ho všichni víceméně slušně poslali do prdele.

Taky prý Brno-střed mělo dostat za přijetí jistého množství obyvatel zrušené nelegální ubytovny 50 milionu Kč. (Od koho?) Měnil se počet budoucích přištěhovalců, složení skupiny, typ i síla apokalyptických vizí budoucnosti celé oblasti. 

Objevil se roztomilý názor, že je blbé, že zrovna obyvatelé nouzové kolonie (tzn.chudinské čtvrti) mají něco proti nastěhování pár chudáků, kteří by jinak jisto jistě skončili na ulici, včetně dětí. Sázelo se na volnomyšlenkářskou náturu a laskavost původních obyvatel kolonie a jejich potomků. Tak za prvé) lidi, co pamatují počátky Skaly jsou nejspíš už dávno mrtví, další z těch tzv. původních obyvatel sorry ale často jsou staří protivní dědci, kteří se courají po Kamenné čtvrti a u toho si mumlají pod fousy, že cigáni neklepou a kradou. Za druhé) to nemá, za druhé prostě zbyli ti potomci...

FB statusy Martina Freunda pro mě ze začátku byly skvělým zdrojem informací, časem se to ale změnilo, protože od určitého bodu už mi přišlo, že vlastně jen buď brečí nebo zvrací nad tím, jací jsou na Kamence rasisti. Nemohla jsem se ubránit, abych si to nebrala aspoň trochu osobně. Pod jedním z jeho příspěvků jsem se ptala, jaký bude mít ubytování režim. S tím, jak tu někteří byli přednasraní, jsem se bála, aby pak někdo na ulici neviděl cikánský děcko hodit papírek od bonbónu na zem a nebyl z toho konflikt. Bude tu někdo, kdo by pomohl zprostředkovat kontakt mezi starými a novými sousedy dřív, než si vjedou do vlasů? Myslím, že mi doteď neodpověděl.

Kamarád, který byl minulý týden pár hodin nahoře U Dědka a překvapilo ho, jak moc jsou všichni naštvaní a prakticky neřeší nic jiného, to shrnul: To je jak s uložištěm jadernýho odpadu. Všichni ví, že je to nutný, ale nikdo to nechce za barákem.

Velmi podstatné mi přijde prohlášení z FB profilu Kamenka:
"Dne 2. 5. 2018 na zastupitelstvu Brna-střed vystoupila skupina občanů k tématu stěhování ubytovny Šámalova. Z reakce některých politiků se zdá, že tyto občany zařadili do skupiny "všichni obyvatelé Kamenky", respektive reprezentanti Kamenky, a přidělili jim nálepku hnědé barvy. Rádi bychom uvedli, že se jedná o soukromou aktivitu těchto lidí a rozhodně se nejedná o všechny občany Kamenky, ani nějaký prodiskutovaný konsensus. V Kamence neexistuje oficiální struktura, a proto ani názor jednotlivců nemůže být vykládán jako názor všech obyvatel (navíc, mnohdy se jedná o obyvatele vedlejších ulic)..."
Jestli to někoho ještě zajímá, přečtěte si to celé, včetně diskuse.

Oni totiž ti démoni ze Šámalky už několikátý den v LDN bydlí. A vypadá to, že genius loci je spokojenej. Psala jsem Martinu Freudovi, jestli nepotřebují pomoct. Místní si chodí (nebo budou chodit) nahoru hrát s dětma, takže se přidám a pak tady třeba napíšu, jak to bylo hrozný a všem nám to zničilo životy ;) Do té doby Bůh s náma a ať je to soužití ku prospěchu všem.



neděle 1. dubna 2018

Berňáci (a ne, není to o psech)

Já se zamilovala. Nejdřív do Bernu a teď do kapely, která odtam pochází:


První, co jsem od nich slyšela (a viděla), je "Oh, Slivovica", pročež bych je zařadila kamkoliv jinam, jen ne do Švýcarska... ale u asi pátého poslechu písně Lost Boy & Suicide Girl jsem bezpečně rozpoznala jejich jazyk jako němčinu. A jsem doma ;)

pátek 2. března 2018

Je to jen chemie...

Plánovala jsem dát sem něco jiného, ale včera se mi stalo toto: měly jsme s holkama takovou dámskou jízdu (z hospody do hospody a do hospody a...) a hned v té první jsme si vzaly nějaké houby. Udělala jsem fotku (tuto) a chtěla ji dát na FB, což jsem nakonec taky udělala, ale dost jsem přemýšlela a několikrát se u ostatních ujišťovala, jestli z toho nebude nějakej průser. Ono totiž kdybysme do sebe nalily litr kořalky každá, bylo by to víc v pohodě než tři houbičky. Zveřejnit fotku s alkoholem bych vůbec neváhala.



Nemusíme si vysvětlovat proč to tak je. Jen mi přišel zajímavý ten moment, kdy už i já nad tímhle přemýšlím.

Střih. Druhej den (tj. dnes) jdu po ulici a zničeho nic jsem si vzpomněla na rozhovor s mým kamarádem, který je občas lehce emocionálně nestabilní a proto docela vzteklej, o psychofarmakách. Mimochodem má taky docela našláplý víkendový "social life", již několik dekád, prostě kdyby tam byl včera s náma, dal by si ty houby taky. A tenhle chlap dostal prášky, aby byl víc v klidu. Najednou přestal být nervní, nerozčiloval se kvůli každé drobnosti, prostě absolutní zen. Sám si to chválil. Že se mu ulevilo a tak. A to se nebavíme o tom, jak se asi ulevilo jeho rodině: partnerce, dětem, nejspíš i psovi. Jenže pak ty prášky přestal brát, prý mu to vlastně moc nevyhovovalo, protože do sebe nechtěl cpát nějakou chemii. Kdyby mi tohle řekl vegan, makrobiotik a abstinent, beru to. Jenže autor výroku "je jedno, jak nám je, hlavně že nám je jinak"?

IMHO si tou "chemií" jen zracionalizoval postoj "přece JÁ nebudu brát prášky na hlavu". Zajímavé na tomhle mi přišlo, jak my smýšlíme o psychofarmakách a lidech, kteří je berou. Kdyby to byly prášky na cukrovku, bude všechno jinak, že?

A společné ty dvě situace pro mě mají to, že jsou příležitostí se zamyslet, jak moc - i když si o sobě třeba myslíme, že jsme racionální bytosti - v životě (a názorech) jedeme na autopilota.

úterý 28. listopadu 2017

Vivienne Westwood

"Musíš v sobě objevit to nejlepší já. Buďte svým nejlepším já. Řiďte se svým svědomím. Musíš hledat krásu. Ve všem. V každičkém okamžiku. V každém člověku."

"Věřím v jedinou věc, a tou je kultura. Lidé ještě nikdy nežili v době, kdy panoval tak ubohý respekt k minulosti, jako teď."

"Mou povinností je chápat. Chápat svět. To potřebujeme pro pocit štěstí z toho, že jsme naživu. Od lidí, kteří žili před námi, můžeme znovu získat, znovu objevit různá vidění světa prostřednictvím umění - míněno kultury, tak to prostě je - a porovnáním tvoříme vlastní představy o světě, lepším, než je ten, ve kterém žijeme a ve kterém jsme si nadělali takový nepořádek. Můžeme změnit svoji budoucnost. Ve snaze o uskutečnění idejí začnete přemýšlet a to změní váš život. A pokud změníte váš život, můžete změnit svět."

"Nakupujte uváženě a dbejte, aby vám věci vydržely."

 "Jaký je nejlepší doplněk? Knížka." 

"Vedla jsem mnoho životů. Byly skvělé. A jsou skvělé. Nejvíc ze všeho jsem ale žila čtením. Čtení je bohatší než můj vlastní život. Když nečtete, žijete jen jednou. Naopak když čtete knížky, můžete prožít třeba sto životů."

"Já se cítím skvěle ve chvíli, kdy si myslím, že mi to hodně sluší. Nesnesla bych na sobě beztvaré, vytahané, masově vyráběné hadry. Navrhuju oblečení s nadějí, že prolomím tradici. Pohodlí je úzce spojené s tím, jakým způsobem doplníme mentální obraz toho, jak bychom chtěli vypadat - čím a kým jsme."

"Fyzicky se sama sobě líbím. Na své tváři nacházím spoustu věcí; tajemství a hloubky. Jít na facelift by mě ve snu nenapadlo."

"Vím, že mám pod bradou hrozné visačky, přesto si připadám krásná a svému vzhledu hodně věřím. Neochvějně trvám na tom, že každý chlap, který by si v mojí blízkosti vybral jinou ženu, je buď blázen, nebo hlupák. A moje tělo? Odjakživa mě bavilo... Mám prostě všechny intelektuální i sexuální výhody padesátnice. Jsem hodná. Mám smysl pro humor. Ráda se bavím a těší mě, že to, co si užívám, baví i ostatní."

"Potřeboval mě. Já ho potřebovala kvůli tomu, co uměl, a on mě, protože musel mít někoho, kdo ho bude potřebovat. Povídala jsem si s ním a těmi hovory jsem se rozvíjela." (O Malcolmu McLarenovi)

"Ráda uvažuju sama za sebe. Jsem hrdá žena a taky jsem duší rebelka. Proto bych se nikdy nesnížila k tomu, abych od kohokoli vyžadovala něco, co mi nechce dát nebo poskytnout dobrovolně. Od muže bych za žádný svět nic nechtěla."

"Jóga je ta nejlepší rada, jakou můžu komukoli dát. Pusťte se do ní!" (V tom se s Vivienne náhodou shodneme.)

Pořád není úplně jasné, kdo - Hell nebo Johnny Rotten, nebo Sid Vicious, nebo Vivienne či snad Malcolm - použili spínací špendlík, z něhož se vyklubala ikonická součást punkové image, jako první. Vivienne teď už jen krčí rameny. Podle ní to byli Sid a Johnny. 
"Johnny měl spínací špendlík v uchu. Sid si vzal růžové gabardénové kalhoty - pořád je vidím -, ale přišel o ně. Roztrhal mu je nějaký feťák, když hledal drogy. Když je Sid našel, byly na hadry. A tak vzal spínací špendlíky a dal je trochu do kupy. Vzpomínám si, že dorazil do obchodu jednak v těch kalhotách se špendlíky a jednak měl na krku toaleťák. Jako kravatu. Tak se to tehdy dělávalo. Mladé Irky nosily zase konvice místo kabelek a vybavuje se mi chlapík, který si na hlavu připlácl toast s džemem. Spínací špendlíky proto nebyly zrovna extrém." 
(A tohle nejspíš byl důvod, proč punk nepřežil...)




pondělí 13. listopadu 2017

5 let Yoga Lokah

Mé momentálně už delší dobu nejoblíbenější studio slaví páté narozeniny. Při té příležitosti vyzvali žáky, aby zveřejnili své příběhy o tom, co pro ně Yoga Lokah znamená.

Když nepočítám své pokusy s jógou (a zjevně jí inspirovaným tělesným cvičením) v různých ozdravovnách, léčebnách a lázních - naposledy ve Františkových lázních, kde jsem při hodině pravidelně usínala a stejně jsem si to náramně užila - začala jsem jógou trávit nějak víc času před asi čtyřmi lety. To jsem chodila do studia Mandala na Opletalove a bohužel v tom nemůžu pokračovat dodnes. Tehdy jsem pracovala odpoledne až v noci a týden jsem zahajovala v pondělí v šest nebo sedm ráno právě na lekci jógy pro začátečníky. Tím se dostávám k nejdůležitějšímu bodu tohoto blogu: Pro mě dosti překvapivě jsem se tak začala vyloženě těšit na pondělní rána (posledních asi dvacet let jsem se totiž dokázala těšit na máloco), jóga - i když větší kopyto než jsem já aby pohledal - pro mě totiž představovala po strašně dlouhé době první zdroj opravdu příjemných tělesných pocitů.

Myslím, že pohyb obecně při depresi pomáhá. Ale nic se nemá lámat přes koleno. Kdybych se dokázala přemluvit jít cvičit dřív (třeba o deset let), mohla jsem tak urychlit svoji léčbu. Možná. Nebo to přišlo v pravou chvíli, jak to bylo. Každopádně, byl to tak trochu zázrak. (Představte si, že se po šestnácti a víc letech, kdy se chcete zahrabat pod zem a tam v tichosti zdechnout, najednou začnete cítit dobře ve svém vlastním těle.)

Čímž vůbec nikoho nenutím, jenom říkám. Za úvahu to rozhodně stojí.

Jestli máte strach, že je jóga krkolomná, protože jste viděli někde něco v televizi nebo na youtube, berte v potaz, že já jsem se za celý život nenaučila udělat kotrmelec vzad, protože nepřenesu zadek přes hlavu, nedotknu se rukama země, leda bych si k tomu dřepla, dokonce mi dělá i problém sedět s rovnými zády a nataženýma nohama a nic z toho mi při lekcích jógy nepřekáží. Stejně jsem od sebe nikdy nečekala, že u toho budu vypadat jak Christy Turlington. Dělám pokroky svým velmi pomalým tempem a do hodin pro začátečníky možná budu chodit nadosmrti. Momentálně mě nejvíc láká Jin jóga, asi že se u ní málo hýbe a hodně leží.

Yoga Lokah je studio, které vlastně teď navštěvuju jako jediné, ovšem velmi sporadicky. (Buď nemám peníze, nebo víc pracuju, mám peníze a nemám čas nebo energii.) Proto nemám tu drzost psát tuhle svoji zkušenost k nim do události. Ale inspirovali mě k tomu, abych se podělila o to, co v mém životě znamená jóga.

Kamarádka tuhle prohlásila, že dneska kdo neví, co se sebou, cvičí jógu. Ono taky pokud nevíte, co se sebou, nebo s čímkoliv jiným, cvičení jógy je imho zdaleka to nejlepší, co můžete dělat.

čtvrtek 25. května 2017

Svět knihy 2017

Přes přetrvávající sklon všeho v mém životě se hroutit a komplikovat, jedna věc se mi letos podařila: dostat se na knižní veletrh Book World 2017 (takhle to zní světáčtěji). Možná to vypadá jako blbost, ale není! Co je malý krok pro Pražáka, je velký skok pro depresivního lenocha z Brna.

U ARE WHAT YOU READ

V hodnocení a recenzování čehokoliv mám v zásadě dvě polohy, vyjádřitelné dvěma (2) slovy: "dobrý", nebo "špatný". Tudíž se nebudu moc rozepisovat. Jen řeknu, že z celé akce jsem byla veskrze nadšená. I kdybych mohla, coz nemůžu, letošní ročník srovnat se staršími a příp. machrovat, že dřív to bylo (jako vždycky všechno) lepší, neudělám to.

Dlouho budu v dobrém vzpomínat na Stan malých nakladatelů, vystoupení Sboru březanských kastrátů jmenovitě (dále SBK, kdybych se náhodou rozhodla o nich ještě někdy zmínit), v combu s básníkem Viktorem Žižkovem. Nebo nedělní procházku Žižkovem po stopách Jaroslava Seiferta. 

Ano, Žižkov mám ráda.

Na veletrhu  jsem se mj. dozvěděla, že existuje agentura www.mamtalent.cz, což mě přivedlo k mé vlastní, opravdové díře na trhu - webu (potažmo agentuře) vévévé nemám talent tečka cézet. Přišlo mi to docela životaschopné, ale bohužel nemám talent ani na byznys, takže dám nevím, co s tím...

(Jo, a taky jsem v nedávné době při četbě Lásky Dina Buzzatiho dozvěděla, že je v pohodě být magor. A při četbě Psychologie pocitů štěstí, že ne všechny knížky se musí číst.)

Rádá bych za spolupráci poděkovala hlavně Gábině z nakladatelství JOTA, Ditě, nyx ID Petgridus, Tatianě Evans a dalším... Bylo to boží. A tady jsou fotky: